Klin Onkol 1997; 10(2): 43-53.
V procesu nádorové diverzifikace hraje kromě časového faktoru, primární genové instability nádoru, vlivů hormonálních a imunitních také indukce dalších progresivních změn v genomu terapií. Práce shrnuje podstatu iatrogenní diverzifikace při léčbě karcinomu prsu. Analýzou klinických souborů a experimentálních výsledků dochází k závěru, že riziko diverzifikace přináší především subletální chemoterapie. Významnou roli zde mohou hrát primární resistence nádoru k chemoterapii, dokumentované na explantátech in vitro, patrně i nedostatečná dávková intenzita chemoterapie a primární dysfunkce některých genů regulujících apoptózu. S ohledem na klíčovou roli estrogenní stimulace hormonálně dependentních nádorů prsu, lez pokládat současný stav využívání anti-hormonální terapie za neuspokojivý, především u mladých žen. Hormonální terapie je svojí podstatou anti-diverzifikační. V adjuvanci přináší výsledky rovnocenné chemoterapii, a to bez jejích rizik. Je však třeba spolehlivěji rozpoznat, které nádory prsu jsou skutečně hormonálně závislé. Dosud existuje značná heterogenita a interpretační nejistota ve výsledcích stanovení hormonálních receptorů, a to jak z důvodů biologických, tak i metodických. Radioterapie nemá evidentní diverzifikující účinky. Za pozornost naopak stojí experimentální průkaz proapoptotického Fas antigenu závislá na funkci proteinu p53. Léčebné výsledky může ovlivnit i časování operace v rámci jednotlivých fázé menstruačního cyklu, nicméně mechanismus tohoto vlivu zůstává dosud nejasný. Shrnutí výsledků několika klinických a experimentálních studií má především upozornit na fenomén iatrogenně indukované diverzifikace mammárních karcinomů a na některé možnosti redukce tohoto nepříznivého vlivu v současných léčebných modalitách.
