Souhrn není k dispozici. Uveden začátek textu: Je zajímavé, že v mnoha etických kodexech, počínaje Hippokratovou přísahou a konče deklaracemi nejrůznějších lékařských asociací, je velmi málo jasných definicí a příkazů k pravdivosti. Jakoby byla dána značná volnost v rozhodování, co vše se může pacientovi říci. Nejednoznačnost a nejasnosti v těchto směrnicích vedou k otázce obsahu a závažnosti obecných pravidel pravdivosti na tomto poli (1-4, 9).
Je obecně přijímáno, že máme povinnost mluvit pravdu, nelhat a nepodvádět druhé. Je to součástí respektu, kterým jsme si vzájemně povinováni. Souvisí to s poctivostí, jakýmsi držením slibu. Když komunikujeme s druhými, je automaticky předpokládáno, že budeme pravdiví, že nebudeme různě zkreslovat a špatně interpretovat výsledky nebo názory a že nebudeme posluchače podvádět. Je to věc konvence. V biomedicínském kontextu je jasné, že dostaneme-li se do vztahu léčitele nebo výzkumníka vzhledem k nemocnému, má tento obzvláštní právo očekávat pravdu ať ve smyslu sdělení diagnózy, prognózy nebo léčení dané choroby, tak ve smyslu plánovaného výzkumu; stejně tak má lékař právo očekávat, že mu nemocný pravdivě odhalí své potíže a potřeby. Akt informovaného souhlasu pacienta (5, 8) s veškerým děním nemůže být dokonalý, není-li pacient o svém stavu zcela pravdivě informován a je tedy na této pravdivé informači plně závislý. Pocit důvěry je mezi lidmi nutný pro dobré vzájemné vztahy a pro jakoukoliv spolupráci. Vztah mezi lékařem a nemocným je pak zcela závislý na této důvěře a připojení se ke hře s pravidly pravdivosti je pro vytvoření tohoto vztahu naprostou nezbytností. Lhaní a selhávání v adekvátním odhalení pravdy je tudíž selháním v respektu k lidem a k jejich autonomii, porušuje všechny tyto vzájemné smlouvy a zrazuje vztahy založené na důvěře.
K otázce informovanosti nemocných se zhoubnými chorobami o jejich stavu
