Souhrn není k dispozici. Uveden začátek textu: Ještě na konci 60. let se zdálo, že chirurgie, radioterapie a chemoterapie představují jedinou možnou cestu léčby zhoubných nádorů a že jejich další rozvoj s důrazem na vývoj účinnějších, selektivnějších a méně toxických cytostatik, spolu s výzkumem a zaváděním exaktnějších diagnostických metod, přinese i radikální zlepšení léčebných výsledků. Nesporný pokrok zaznamenala onkologická diagnostika, kde zejména počítačová tomografie, ale i řada nových biochemických a imunochemických komplementárních technik, posunula diagnostické možnosti do časné, často subklinické fáze onemocnění, což se promítlo do zlepšení léčebných výsledků standardní terapií. Na rozdíl od diagnostiky můžeme v posledním období pozorovat určitou stagnaci dnes již klasických léčebných postupů, kde s několika málo výjimkami (např. nádory dětského věku, lymfoproliferativní zhoubná onemocnění dospělých, testikulární nádory), nedošlo k očekávanému zlepšení léčebných výsledků vzhledem k délce bezpříznakového období a přežití, což platí zejména pro pokročilá stadia většiny solidních neoplasií. Nepřekvapuje proto, že jsou intenzívně hledány zcela nové možnosti léčby nádorových onemocnění. Jednou z nejvíce studovaných oblastí je tzv. biologická léčba maligních nádorů, která bezprostředně souvisí s postupným poznáváním biologických vlastností nádorové buňky, obranných protinádorových mechanismů organismu, signálních a regulačních systémů buněčného dělení a diferenciace a v neposlední řadě s narůstajícími údaji o molekulárních a funkčních abnormalitách některých genů.
Ve výzkumu možností biologické léčby onkologických onemocnění dominují dva směry. První oblast bezprostředně souvisí s hledáním a objasňováním genetických defektů, které jsou příčinou či důsledkem maligní transformace a jejichž incidence je nápadně vysoká a v některých případech i specifická pro maligní buněčný fenotyp. Cílem je tyto abnormality korigovat na úrovni genů, ať již farmakologicky, či genovým inženýrstvím. V tomto směru se tedy dostává do popředí zájmu možnost genové onkologické terapie. Druhý přístup je založen na využívání fysiologických látek - buněčných působků proteinové povahy, které jsou produkovány řadou histogeneticky odlišných buněčných typů. Jejich funkce je značně heterogenní, v mnohých případech dosud ne zcela přesně známá. Z dosavadních údajů je zřejmé, že se jedná o buněčné produkty, které zprostředkovávají přenos inter- a intracelulárních signálů, regulují buněčnou proliferaci, diferenciaci a metabolické procesy. Některé z nich hrají významnou úlohu v regulaci specifických funkcí vysoce diferencovaných buněčných systémů včetně regulace imunologických vlastností. Za zmínku stojí skutečnost, že v experimentálních podmínkách vykazují některé z těchto látek i přímé cytostatické případně cytolytické vlastnosti. Dnes je známo více než 30 biologicky aktivních buněčných produktů, které jsou ne zcela přesně v literatuře označovány pod jednotícím názvem „cytokiny". Tyto jsou dále subklasifikovány podle převažujícího typu produkčních buněk např. lymfokiny, monokiny etc. Mezi nejvíce studované a z klinického hlediska nejperspektivnější biologicky aktivní buněčné produkty patří interferony, interleukiny, tumor nekrotizující faktory, makrofágy stimulující a inhibující faktory a skupina růstových faktorů. Zatímco genová terapie nepřekročila rámec základního výzkumu, ukazuje se klinické využití cytokinů jako perspektivní a reálné. O jejich významu svědčí zprávy o jejich účinku v léčbě některých infekčních a degenerativních onemocnění, autoimunitních chorob, ale i v léčbě zhoubných nádorů.
V onkologii je vedle interferonů pozornost zaměřena na skupinu sedmi dosud známých interleukinů a z nich především na interleukin-2 (IL-2), jehož biologické vlastnosti a dosavadní klinické zkušenosti jsou předmětem našeho stručného pojednání.
Interleukin-2 a jeho význam v onkologii
