Klin Onkol 1990; 3(4): 99-103.
Souhrn není k dispozici. Uveden začátek textu: Přes rozvoj chirurgických metod a zvláště anestézie není u mnohých břišních malignit vždy možný kurativní chirurgický zásah pro rozsah lokálního šíření: vždy existují mikroskopické zbytky - mnohdy i po tzv. radikální resekci. Platí to zvláště o nádorových reziduích v okolí velkých cév. V některých klinických případech je možné konvenční pooperační transkutánní ozáření, ale okolní kritické senzitivní tkáně a orgány často vylučují použít patřičnou dávku. Tuto nesnáz se snaží překonat tzv. technika intraoperačního ozáření (dále jen IOR), používaná zejména v Japonsku od 60. let, v USA asi od r. 1976. Je to léčebný postup, při kterém je chirurgicky odstraněna resekovatelná část nádoru, a zbývající léze či okolí odstraněného nádoru je ozářena v průběhu chirurgické intervence. Tato technika se však dá také použít i u neresekovatelných lézí anebo i v kombinaci s frakcionovaným transkutánním ozářením. Výhody této techniky jsou nesporné: vidíme přímo lézi, což dovoluje přesnější určení ozařovaného objemu; z ozařovaného pole se mohou odsunout okolní zdravé tkáně či orgány potenciálně omezující velikost aplikované dávky. Můžeme tedy cílit přímo na neresekovatelnou lézi a tak snížit možnost spoluozáření okolních normálních tkání.
