Souhrn není k dispozici. Uveden začátek textu: V onkologii se snad častěji než v jiných medicínských oborech dostáváme do situace, kdy musíme přiznat, že máme před sebou nemocného, u kterého již nemůžeme čekat efekt další protinadorové léčby a je jen otázkou času, kdy se přiblíží závěrečná fáze pozemského života - umírání a smrt.
Vymezit přesné hranice v péči o umírající není jednoduché. Krásným způsobem to vystihl Saint-Exupéry ve své knize „Malý princ", když poslední hodiny svého prince popsal takto: „Tu noc jsem neviděl, kdy se vydal na cestu. Zmizel tiše. Když jsem ho konečně dohonil, šel rychlým, odhodlaným krokem. Prohodil jen: ,Ach, ty jsi tady ...' A vzal mě za ruku. Ale znovu se znepokojil: ,Neudělals dobře. Zarmoutí tě to ...' ,Tady to je. Nech mě jít kousek samotného.'" Na jedné straně vidíme radost umírajícího, že je mu v tomto důležitém kroku života někdo nablízku - a tuto nabízenou pomoc doprovodu přijímá („A vzal mě za ruku"). Na druhé straně je vidět i určitá protikladnost a nebezpečí přílišné identifikace v dané situaci (A vzal mě za ruku. Ale znovu se znepokojil: „Zarmoutí tě to".). Umírající tedy pociťuje i zodpovědnost a povinnost něco předat tomu, kdo ho provází a uchránit ho před nebezpečím, že by „umřel spolu s ním". Jasně vidíme dvě stránky chování umírajících. Za prvé, umírající se „tiše vydává na cestu", čímž je symbolicky vyjádřeno, že umírající zůstává sám se sebou; jeho okolí si to v této fázi často ještě vůbec neuvědomuje nebo o umírajícím předpokládá, že o svém osudu nemá tušení. A za druhé - vědomé přijetí osudu, onoho „muset umřít" („šel rychlým, odhodlaným krokem").
Ošetřovatelská péče finálních stavů v onkologii
